LogoMakr-1LDIPM

Den 10 – Cusco relax

Relax, prádlo, trhy, ztráta

Dobré ráno Cusco,

konečně jsme se vyspali v pohodlných postýlkách, i když Kikča se zas neobešla bez péřovky. Prý jí ale bylo tentokrát teplo, aby ne. Tom hned ráno hlásil, že se tu poprvé dobře vyspal, desátý den výletu, to je panečku dovolená!

Užíváme si teplé sprchy, nemusíme se strachovat se čehokoliv dotknout a prádlo nám nevisí na hřebíku. Konečně jsem využila všechny dovezené lahvičky dámských hygienických přípravků a ráno jsem dokonce nahodila řasenku a makeup, kdyby se něco točilo, ať někoho v Praze nevyděsím. Posledně mi totiž maminka napsala, že na videu z dodávky vypadám nějak zdrchaně, co se to tady sakra děje a jak jsme se vyspali. Bylo to po noci v kurníku, tak jsem jako odpovědné dítě zalhala, že krásně a okamžitě fotila a posílala do Čech selfie s křečovitým úsměvem na uklidněnou.

Paní v hostelu odevzdáváme skoro veškeré prádlo na praní, klademe jí španělsky na srdce aby naše supr dupr sportovní věci z merino vlny prala na 30, odpovídá slovy “Si, ajajaj”. To nás dvakrát neuklidní, snad ajajaj tu znamená něco jiného než u nás.

Užíváme si vynikající snídani v naší místní oblíbené kavárně a vymýšlíme, co s dneškem provedem. Na náměstí se zas něco slaví, asi 40 chlapů nese na ramenou patrona Cusca a do pochodu hraje dechová hudba. Celkem se jim u toho motají nohy, asi je to dost těžký a nemají systém. Jedné paní se španělsky ptám, co to má jako znamenat, a pak předstírám, že jí rozumím odpověď.  Na hlavním námku jdeme navštívit oba kostely, do obou se platí vstup. Všechny informační tabulky jsou ve španělštině, krom Do not touch a No photo, jak si roztrpčeně všimne Dan. Ve větším z kostelů je největší tahák obraz Poslední večeře, kde dostal Ježíš naservírované morče. To snad musel objednat ten zmetek Jidáš. Ne vážně, Španělé už asi nevěděli, jak líp Inkům přiblížit křesťanskou víru, tak tam na stůl chytře práskli místní pochoutku.

Po sakrálním zážitku se Tom vydává na masáž a my tři zbylí na trhy za suvenýry. Všude smlouváme o ceny, jsou i tak nízké, ale jde o princip. Na trhu s jídly žasneme nad ochotou Peruánců koupit maso a ryby z nechlazených pultů, když přijdeme blíž k prasatům, z pachu se mi navalí a musím se vydýchat v sekci džusů. Ta je naopak moc pěkná, nabízí freshe z běžných i exotických druhů ovoce. V sekci street food Peruánci jedí, všichni Gringa jenom obezřetně fotí. Voní jim to ale moc pěkně. 

Dan lituje, že nešel taky na masáž, nakonec s Kikčou strašně zdržujeme u výběru náramků.

Při odchodu z trhu si kontroluju věci v ledvince a zjišťuji, že mi chybí kapsička s platebními kartami a pár doláči. V panice blokuji karty v appce ČSOB, která jako na potvoru nefunguje, karty se nám nakonec podaří zablokovat až přes infolinku. 

Do teď nevím, kam se mi kapsička poděla, jestli mě někdo zvládnul při smlouvání na  trhu mistrně obrat nebo mi to jen někde vypadlo. Na kartách žádné blokace plateb nejsou, tak se vlastně tolik nestalo. Stejně si připadám jako retard a pochybuju, zda jsem ten správný člověk na opatrování mého a Danova pasu. Dan se na mě nezlobí, jen má ze mě legraci, že kolik solíků jsem usmlouvala, tolik si pak někdo vzal v tvrdé měně zpátky i s přirážkou.  Každopádně je to lepší, než si třeba zlomit ruku na čtyřkolce, jako ta kamarádka Američanky Kim, které se to stalo den před námi u stejné agentury, jak jsme později zjistili.

Po této estrádě si dáváme oběd v gringo restauraci, co mi má údajně zlepšit náladu. Trochu se to daří, Dan konečně ochutnává Seviche a je to moc dobrý.

Po O navštěvujeme Coricancha, klášter, kde se mísí Incká a španělská kultura, chráněný Unescem. Z věže je mezi zvony krásný výhled na město a Tom si v zahradě všimne malinkého kolibříka, jak pije z květu. Jinak ruiny Inckého chrámu z perfektně opracovaných kamenů asi z 15. století pěkný, ale, přecejen, jsme zhýčkání Evropani a neubráníme se srovnání stejně starých nebo mnohem starších památek na našem kontinentu. 

Zbylý čas v Cuscu strávíme v kavárně a pak se přesouváme na hostel, kde začíná show s placením za praní. Dan je v hostelu trochu dřív, bere 2 pytle (zbylé nejsou ready), platí 53 solů. Pak přijdeme my, Tom platí 30 solů a bere další pytle. Bez ptaní sebereme další pytel s tím, že už jsme zaplatili hodně. V našem jednom zaplaceném pokojíku na celou noc (kvůli večerní sprše a balení) se Dan zavírá na záchodě. Když tu ťuky ťuk, pan z recepce chce mluvit s Danielem a dalších 25 solů, za šlohnutý pytel, dávám mu je. Pak se pán dál mračí, vůbec nemluví anglicky a vysvětluje, že to popletl a chce od Toma 44 solů místo 30. Rozumím mu, ale dělám že ne. Dan se s ním v trenkách z koupelny začne hádat, konečně si dooblíká teplasy a jdeme to dořešit na recepci. Chceme přesně vědět, za co platíme. Pán tahá čísla z klobouku, jak Andrej Babiš v Otázkách Václava Moravce, chce po nás devět solů, pak vše znovu rozepíše a zjistí, že mu stačí jenom sedm. Nakonec kapitulujeme a dáme mu je.  Vše dobalujeme, camráme horkou vodu a jdeme na noční autobus směr Puno. Nyní čekáme na odjezd, stevardka i řidič na nás dělají dobrý dojem, stevardka komunikuje plynně anglicky, co říká dává smysl, a řidič si leští přední sklo. Zapíjíme Kinedryl a já si gratuluju, že jsem v ledvince do večera udržela oba pasy.

Ráno? Čas na další oslavu!