Naložíme auto a vyrážíme na cestu. Ještě, než se rozjedeme, začne rádio hrát Eda Sheerena Bad habits asi po miliontý první, tahle stanice totiž vlastní práva asi na čtyři písničky. Jdu z toho do otáček, už to znova nesnesu, a chopím se vlády nad hudbou. A + D z toho asi takovou radost nemají, ale trpělivě trpí můj dokonalý mix Nejlepší covery (najděte si mě na Spotify, milovníci tvrdšího rocku), konečně ten příplatkový audio systém Hybriďáka k něčemu je.
Zataženo není, takže jedeme rovnou na ledovec, dnešní hlavní cíl. Včera jsme u něj byli velmi blízko, ale na něj se může pouze organizovaně, buď pěšky v malé skupině nebo čímsi mezi autobusem a buldozerem. Volíme tuhle víc mainstreamovou záležitost, páč to bude určitě super, no a taky jsme o tom organizovaném pěším nevěděli…
V centru kupujeme lístky. Trojice před námi dostává čas odjezdu za 15 minut, tak se těšíme, že nás nečeká časová prodleva, ale znáte to, my si často myslíme něco úplně blbě, dostáváme odjezd až za hodinu a čtvrt. Znovu prošmejdíme gift shop a jdeme do Starbucks na kafe, což (ne poprvý a ne naposled) vyvolá lehce vyostřenou diskuzi mezi milovníky kávy (mnou a Anežkou) o tom, jestli je jejich kafe fuj fuj nebo mňam mňam, můžete se s námi podělit o svůj názor.
Nečekaně to docela uteče a už se naloďujeme do prachobyčejného autobusu, kde nás svou přímostí („takže nouzové východy jsou vepředu, vzadu a uprostřed, chápeme?“) vyděsil první zkušený řidič. Cestou k parkovišti u ledovce (cca 5 minut) nám nezaujatě vykládá o okolní krajině. O to víc nás dostane řidič toho monstertrucku, kterým jedeme přímo na ledovec – mladý chlap, zapálený, nadšený, ukecaný, vtipný (ach, asi jsem se zamilovala). Dozvídáme se spoustu zajímavých věcí o ledovci, okolních horách, sjíždíme nejprudší cestu v Severní Americe (mazec!) a na ledovci nás vypouští ven na nějakou půl hodinku. Asi vás to nepřekvapí, ale na ledovci je fakt zima a fakt to klouže. Je to ale krásný pocit, takže zběsile fotíme, kocháme se a já se odvážím sáhnout do prohlubně s ledovcovou (ledovou) vodou. Můj milý řidič si v době čekání čte, takže Anežka už taky chápe, že jsme si souzení, jen on si toho bohužel nevšimnul. No což.
Cestou zpět nás řidič ještě děsí informacemi o ústupu ledovce způsobeným globálním oteplováním, jo vážně to existuje, pane Klausi.
Přehopsáme zas do normálního autobusu k našemu znuděnému řidiči a jedeme na Skywalk. Jeho vyprávění mě bere asi tak jako jeho, ale přesto mi přijde zajímavá informace, že místní malé stromky jsou ve skutečnosti staré, ale malý vzrůst mají kvůli nedostatku výživy v zemině po ledovci a kvůli prudkému chladnému větru od ledovce.
Na Skywalku je spousta informačních tabulí – geologie, hydrologie, o zvířátkách a samozřejmě o konstrukci, na které se právě nacházíme. Vše si s Anežkou pročítáme a prošvihneme kvůli tomu bílou horskou kozu, kterou chceme vidět už asi věčnost. Zase nám sebevzdělávání bylo jen na škodu, klasika. Jsme rozhodnuty vyčkat na další, zkouším pískání a za chvíli se tři objeví ve svahu pod námi a míří k silnici. Všeobecný zájem davu o zvířátka se mění v děs, že uvidíme, jak je rozmašíruje nějaký obytňák. Dobře to dopadne, všechny tři přeběhnou na druhou stranu silnice v kuse a Anežka je odmění potleskem. Vidíme jich pak ještě pár, jsou fakt děsně roztomilý! Tak co si budeme přát vidět teď? Anežka mě varuje, ať ani nevyslovuju, na co myslím, nevim, jestli myslí medvěda nebo pumu, ale nevyslovuju ani jedno, pro jistotu.
Sedáme zas na bus, cestou zpět do centra řidička vyzvídá, kdo je z jaké provincie, na naši provincii budeme čekat věčně, nedošlo ani na provincii Evropa, takže z největší dálky jsou nějací Amíci, pche, to určitě! Řidička ještě vytasí túze originální fórek, že když jsme byli na skywalku, jsme teď Skywalkeři, chacha…
Na parkovišti se v autě ládujeme rádoby obědem a hlavně rozehříváme omrzliny, nějak na nás všechny dneska útočí lezavá zima.
Jedeme směr Jasper, kde budeme pár nocí bydlet. Cestou se stavujeme na vodopádu Sunwapta, zase šílená masa vody vymílající skálu, trošku nás to i osprší. Pak ještě Athabasca falls, kde se vodopádu můžeme i dost přiblížit, přitom jsou tu VŠUDE cedule varující před přelízáním zábradlí, očividně tu skapalo už hodně lidí, například kluci 21 a 24 let, kterým jsou věnovány dvě lavičky jako památka.
Přestože je už po čtvrté rozhodujeme se jet ještě na krátký výlet údolím pěti jezer. Krásně se oteplilo a vyčasilo, okruh tedy stihneme asi za hoďku. Je to údolí a je tu pět jezer. Nikdo nás předem neupozornil, že je zřejmě povinné mít tu s sebou domácího mazlíčka, tolik psů jsme tu ještě neviděli, jeden dokonce s kolečky na zadní nohy, jedna slečna si vede perskou kočku a jedna kočka se tu 1.9. ztratila. Odměna je 1000 dolarů, tak věnujeme dost energie hledání, pochopitelně. Beztak už ji určitě sežrala nějaká puma. O pumách je mimochodem dost málo informováno jako o nebezpečí a jak jim čelit (zatímco o medvědech jsou toho stohy), myslíme si, že je to tím, že proti pumě není šance – potkáte ji, tak to je to poslední, co v tomhle životě uvidíte, bohužel. Co by o tom měli psát, že jo?
Po jezerech už míříme na ubytování do Jasperu, v hlavách si vybíráme dnešní večeři a v tom u cesty potkáváme nějakou vysokou, usuzujeme, že jsou to samice a mládě losa. Jsou děsně ňuňu rozhodně. Už se nám ta sbírka místní fauny rozšiřuje.
Ubytováváme se a radujeme se – obří postele, velký prostor, všechno hezké. Vyrážíme hned na večeři do místního pivovaru, dnes naposled večeře v podniku, zítra začínají platit nová omezení. Stálo to za to!
Helča
Edit: Určitě jsme viděli samici a mládě zvířete, co se tu jmenuje ELK. Jestli to překládat jako jelen, nebo los, si nejsme jistí. Každopádně jsou tu všude cedulky, že bull elk (samec) může být dost agresivní a nebezpečný. Je akorát v říji, tak nemá náladu na fórky. A.