Marně jsme ráno sháněli v Sapě Banh Mi, nakonec se nám omylem místo toho podařilo objednat tousty s vejcem, zeleninou, sweet chilli omáčkou a glutamátovou posypkou. Proč ne, celkem mňamka.
Hlavním bodem dnešního dne je dosažení nejvyšší hory Vietnamu – Fansipan (3143-48 m n.m., názory se liší). Původně jsme uvažovali, že horu zdoláme vlastními silami, ale uvedu základní sadu výmluv, proč jsme se tak rozhodli neučinit.
- Strach z hadů – trasa vede džunglí (Helča)
- Ranní vstávání (já)
- Počasí – je bohužel zataženo a to ani netušíme, jak moc.
- Trasa není značená, nedávno se jim tu prý někdo ztratil, našli ho v džungli po třech dnech. Už vidim ten článek v magazínu Chvilka Pohody… Trojice mladých Čechů vyrazila v severním Vietnamu na výlet, situace se ale zvrtla hned na první odbočce, …
- Zaplacení guida stojí o dost víc než cesta lanovkou. Nelíbí se nám, že cestu neoznačí a turisty prý do guida nutí.
- Nemáme pořádné boty ani trekové hole, Helča má za to občas problémy s dechem ve vysoké nadmořské výšce.
- Po třech dnech v taxíku už nemáme chuť poznávat hory jinak.
Dopoledne se tedy chystáme na kopec Ham Rong, odradí nás ale turniket na začátku trasy – vstup do oblasti 70 000 dongů, tak měníme plán na pěší výlet do vesnice Cat Cat. Trasu si najdeme přes Alltrails, hned zkraje narazíme na ceduli v angličtine – Dangerous zone for tourists, trekking forbidden. Rozhodneme se nedbat, YOLO, a vydáme se mezi kaskádová políčka. Pěstují tu hlavně mátu, nádherně voní. Cesta je dost blátivá a kluzká, je to přecijen trochu dangerous. V jednom místě je přerušena nízkým plotem. Blíží se k nám velmi stará paní v barevném vietnamském oděvu, voláme, zda tudy do Cat Cat, kýve hlavou a směje, což nás uklidňuje. Trasu si hlídáme přes polohu v mapě, i tak mezi obdělanou zemědělskou půdou, kde je Cat Cat na dohled, tápeme (viz bod 4. výše, nejsme asi materiál do džungle). Při hledání cesty mi jedna noha sklouzne do potoka, což je v prodyšných botách na běhání pecka (bod 6.). Zachrání nás dvě milé holky vracející se domu z nákupu, jedna z nich nás trasou provede až ke betonové cestě, která vede přímo do Cat Cat – to už snad nepopletem. Samozřejmě z kopce dolů skáče bahnem v gumových pantoflích a musí na nás čekat, cítíme se znemožněni. Jako díky jí dávám 10 000 dongů, ale hrdě odmítá.






Na hranici Cat Cat na nás číhá mužík a gestikuluje, že musíme zaplatit vstup do turistické zóny. Proboha 150 000 dongů na osobu, to tu nejsou malé peníze. Zajímalo by mě, komu jdou do kapes. Vstup platíme, mužík se rozzáří a odhalí dva přední zlaté zuby – aha, už vím.
V Cat Cat jsou mraky turistů, nečekali jsme to asi jako včera večer v Sapě. Jsou k vidění vodopády, mostky, vodní mlýny a spousta kuřat na grilu opečených do černa. Kuřata jsou tu o poznání hubenější, než ta evropská (asi málo geneticky modifikovaná) a pečou se vcelku, i s hlavou a pařáty.







Zpátky do Sapy je to pěknej krpál. Toho využívá obchodní vietnamská duše následovně – cestu Vám zahradí 10 motorkářů nabízejících svezení. 50 000 dongů na osobu. Cestu pěšky nahoru zavrhujeme (viz bod 7) a smlouváme. Za 30 000 dongů (30 Kč) frčíme do Sapy a jsme rádi, že jsme si to mohli vyzkoušet. 3 dny s easyriderem by byl asi očistec.



Vyhodí nás přímo u lanovky na Fansipan, vstup je velkolepý, všude orchideje a naleštěné podlahy.
Nejprve jedeme lanovkou podobné té na Petřín, akorát na mostě, poté přesedáme na moderní kabinku od rakouského Doppelmayera. Jedná se o jednu z nejdelších lanovek vůbec, má skoro 6,3 km a jízda trvá 15-20 minut.



Pod vrcholem se dostáváme do velmi husté mlhy, viditelnost sotva 10 metrů, pecka. Celkem silně fučí, teplota odhadem kolem 10 stupňů. Danovy kraťasy se jeví jako lehké podcenění situace, ale nic na sobě nedá znát. Jsou tu i hůř oblečení turisté.
Hora je obestavěna náboženskými chrámy a monumenty. Nejdůležitější je socha Buddhy. Její velikost odhadujeme od stehna, které ještě přes mlhu vidíme. Je to pěkná kejta, jak ho sem asi dostali? A jak zvládli postavit to všechno tady? Žasneme nad vietnamským umem a odhodláním, s lanovkou si asi taky pěkně štrejchli. Nadmořská výška docela dává, kamenných schodů máme na vrcholku plný brejle. Výhled nulový, ráda se sem podívám někdy znovu.













V restauraci u stanice lanovky se odměňujeme Pho Bo, pěkně nás zahřeje.
Po cestě dolů máme lanovku sami pro sebe. Pochodujeme v ní a vzájemně se podporujeme ve strachu z výšek. Pod námi je ohromná propast a sloupy jsou hrozně daleko od sebe.
V mezistanici si fotíme záhony plné květin cala, v nichž jsou z neznámého důvodu zaparkované dva kočáry alá Popelka jede na ples. Z petřinské lanovky, kde se vzal tu se vzal, vidíme Fansipan. Mlha se rozestoupila a probleskuje sluníčko, Dan se hroutí a do teď ohledně toho mručí.





V Sa Pě dáme ještě kafíčko a mačkané džusíčky a už valíme na autobus do Hanoie. Dopravce se jmenuje Sao Viet, čti Sovět. Každý máme pro sebe celou válendu. V té Helčiné chybí pás a nechybí ponožky po předchozím cestujícím, takže rebeluje, a přidělenou válendu mění. Asi už jsme zažili i čistší postýlky, ale dá se to. Po půl hodině jízdy se dáváme do řeči s dvěma Němkami, které po první zastávce o svou válendu přijdou a stojí u té naší. Prý měly jet spojem v 16:30, ale ten nakonec jel o půl hodiny dříve a tak ho nestihly, blbá situace. V našem buse pro ně až do Hanoie není místo, tak je řidiči po dalších deseti minutách vyklopí a prý pojedou dalším spojem. Jejky. Držte nám palce, ať své válendy podržíme až do cílové destinace.



