Skupina je silně nedisciplinovaná, a to hned od první minuty! A to jsem si myslel, že Tom, jakožto příkladná jednička (ne ta Topolánkova, ale Hujerovic) bude dochvilný…háže to na Kristýnu, která se loučila s pohodlným životem, každopádně už máme 6 minut zpoždění. 🙂 Start byl domluvený na 00.15, s tím, že zkusím předtím 3 hoďkovou chrupku, no nevyšlo to, a ani start se uspíšit nepovedlo.
První úsek, Praha – Berlín zvládáme autem za krásné 3 hodinky, cestou nic zajímavého, kromě fronty na nejlepší pumpě v ČR Tank ONO (nikoliv ta hrůza v Průhonicích) a uzavírky tunelu Blanka nepotkáme. Konverzace je trochu unavená, sem tam některý ze spolujezdců na vteřinku zaklimbá, řidič se s radostí přidává (tak určitě).
Při příjezdu do garáže menší zádrhel, do čtečky QR kódu se nevejde mobil, vyskakuju tedy do kufru pro papírovou verzi, příprava na jedničku. Jak už Prassat dělá při dovolených rád, nezavře se kufr, ale Tom je pozorný, tentokrát jsem nic nerozbil, děkuji.
Pandá
Zbylou část dne, pokrývají ostatní zahraniční zpravodajové, toho času v limbu – ne každý den má 46 hodin, mějte prosím trpělivost. Dobrou noc & dobré ráno.
Po úspěšném zaparkovaní na letišti v Berlíně jsme se plnými silami vrhli do horečného balení batohů do strečové folie, tzv. na koleni. Přece si naše krásné, nové a obrovské batohy nenecháme hned zašpinit a rozbít. Pokud si dá člověk tu práci a zabalí kompletně celý batoh i s popruhy, tak má při následné cestě na check-in možnost zjistit, že bychom se uživili i jako nosiči pytlů mouky ci brambor.
Dan s Anežkou mají díky priority rychle hotovo a jsou od té dobroty, že nám drží místo ve frontě na check-in mezitím, kdy díky Kristýny osvícenosti zkoušíme self-service check-in. Pak už následuje bezpečnostní kontrola, která je rozhodně poctivá, protože pán kontroluje i použité kapesníky. Dobrá zpráva je, že jsme všichni úspěšně prošli a vydáváme se na kraťoučkou cestu do Amsterdamu. Tady uvažujeme nad ranní snídaní ve městě, ale vzhledem k zahlcenosti a nevyzpytatelnosti Schipholu to vzdáváme a zaměříme se na letištní lounges. V mezičase s Kristýnou využijeme výhodný upgrade míst k sezení, kdy se za pouhé dva tisíce probereme z prostřední zóny k oknu a nemáme ani o centimetr větší prostor. A to se vyplatí.
Brzy zjišťujeme, ze pro obyčejné cestovatele non-business class a výše jsou všemi propagačními materiály samozřejmé, perfektní a vždy přístupné lounges přístupné až hodinu před odletem. Skoda, zrovna tu máme něco přes 5 hodin. 🙄 S Kristynou brzy nacházíme příjemná lehátka u gates, kde zaujímame strategické pozice hlídky – ležmo.
Dan s Anežkou zahajují tour de lounges se záviděníhodným osvěžením formou sprchy.
Hodinu pred boardingem se všichni slavnostně setkáváme ve stejném lounge, osvěžujeme před dlouhým letem a vytahujeme zbraně v podobě injekcí k ředění krve, které nekompromisně a bez ostychu aplikujeme pred zraky okolí. Nastává čas nástupu do letadla vstříc 12 hodinové cestě za dobrodružstvím. Ještě než se odlepíme od země, let nabírá hodinku zpožděni. V Danově delay-tabulce tak výsledná suma dává přesně 66 minut. 66 minut!
Let je příjemný, registrujeme pouze jedno průběžně plačící dítě a občasné kašlající chorály. Během letu si užíváme spoustu jídla a občerstvení, které navíc chutná moc dobře. Zatím to na nějakou váhovou redukci určitě nevypadá. 🙂 12 hodin letu se dá poměrně komfortně přežít, půl hodiny před přistáním se kocháme západem slunce a vnímáme stoupající nadšení pro budoucí zážitky.
Úspěšně jsme přistáli, s námi všechna zavazadla, jsme konečně v Peru.
Den končíme ubytováním nedaleko letiště za zvuků latinsko-americké hudby a naivně věříme, že se alespoň trochu prospíme. Na jihoamerickou živost (a psaní blogu místo drahocenného spánku) si někteří budeme asi chvilku zvykat.
Kristyna a Tom