LogoMakr-1LDIPM

Den 1 – Istan(m)bul ♡

Dnešní cesta začala až trapně snadno.

Dnešní cesta začala až trapně snadno. Objednané taxi (díky Vláďo!) přistaveno přesně na čas, kdy A. ještě prochází nepříjemnou fázi dne – vstáváním. Z bytu proto odcházíme se zpožděním, klíče od baterek předáváme k využití filmařům, sousedům a vlastně i náhodným kolemjdoucím. Cesta krátká, rozloučení u terminálu 1 a šup na snídani. Řešíme poslední „pracovní“ povinnosti a hledám schránky na umístění zavazadel na letišti, neb máme přestup >24h, a tak si musíme zavazadla vyzvednout a po Istanbulu je tahat odmítáme.

Jakmile záhlási boarding, A. se hrne k nástupu, evidentně již je vzhůru, čekáme proto ve frontě podobných, nervózních cestujících.

Letíme A321-271NX (nic mi to neříká, ale jsou tací, kteří to vědět chtějí, motory se zdají být funkční). Let trvá 2:15, rychlovka, A. spí se sluchátkami na uších poté, co marně (tiše) bojuje s hlučnými paninkami za námi, ani jídlo je neumlčí. Já sjíždím Accident Man (horší trash než Perfect Match na Netflixu) a nějaký podcasty. Když paničky za námi začnou hodnotit „diktát EU, zelené mozky a vítače uprchlíků“, tak se snažím mlčet.

Přílet na moderní letiště mezi nevlídné a pomalé pracovníky místní policie na pasové kontrole probíhá za krásného slunečného počasí, cca 10-12°C. Zavazadla šoupneme do úschovny a míříme směr metro, přitom i trochu obdivujeme stavbu nového letiště. Ale chyba lávky, organizace je slabší (naše i místní), lístky na metro nejdou koupit jen tak. Jsou funkční 2 automaty a samozřejmě jen ty, co neberou karty, dolares taky ne. Běžím zpátky na letiště vyměnit hotovost, projdu security check, pokládám fufníky na přepážku a ejhle: „máte pas? A mohla bych ho vidět? Tak to je mi líto, ale nic nevyměníme“ (opakováno 3x se stejným výsledkem). Wifi mi z jakéhosi důvodu nefunguje, mířím zpět za A., když vidím bankomat, tak zkusím vybrat místní liry, s krásným 10% poplatkem. Je to překvapivý, ale nefunguje ani to a odcházím s prázdnými rukami zpět, chlápek vevstánku vedle se mi vysmál, tak kartu pro jistotu rovnou dočasně blokuju. Druhé kolo štěstí jde zkusit A., pas si bere s sebou… 😀

Je mnohem šikovnější, a tak se vrací s úsměvem i lirami, ale sranda nekončí. Automat umí jen turecky, takže metoda pokus omyl – chceme kartičku za 50, vložíme 100 a ejhle, automat nevrací. Dále automat nebere 200 a hádejte jakou máme druhou bankovku? Ano, takže A. běhá po nástupišti a směňuje s dalšími nechápajícími turisty. Nakonec nabijeme kartičku za dalších 100 lir, skáčeme tedy konečně do metra, celá epizodka nám zabrala zhruba 75 minut, přesto jsme rychlejší néž někteří další. Zbytek cesty je již v rámci menšího bloudění, přeskakování aut a prodírání se davy ok. Okolo 18.00 jsme na hotelu, odkud máme pěkný výhled na Bosporskou úžinu, jen přes mříže (prej příprava na vězení za budoucí pokus o bezvízový vstup do Vietnamu).
Po mini pauze míříme na průzkum centra, stíháme i zlatou hodinku. Město fakt moc pěkný, místama, kde se pohybujeme většinou čistý, evidentně i bohatší část. Když dojdeme do oblasti Golden horn, tak „zahalekají“ konec půstu a jde se na jídlo, trhovci pěkně mezi stánky jedou všemožné dobroty ve stylu sharing is caring – ramadán jak má být. Tím pádem končí i prodej všeho, do Bazaru to dnes už nestihneme, A ještě lačně kouká po Air Maxech za 300. Projdeme tady pár dalších ulic a pomalu otáčíme směr hotel a naše večeře, kdy zalezeme do umaštěnýho podniku, který je plný až po strop kombinací lokálů a turistů. Ceny jsou směšný, dáváme iskender (díky Domčo!) a durum, já odvážně navíc mrkvový džus, An proto začíná počítat zásoby uhlí. Vedle sedí velmi zmatená paní (ca 50 let), která nesrozumitelně cosi vysvětluje obsluze anglicky a když jí přinesou jídlo, tak se zvedne a odpotácí se pryč. Po večeři máme chuť na sladké, tak najdeme něco na způsob cukrárny, kde mají 333 různých, většinou zelených věcí, ochutnáme 4 variace – muy bueno! Cestou zpátky počítáme kočky, potulný čokly tu moc nevedou, jsou všichni v Peru, nebo na talířích ve Vietnamu. Na hotelu jsme po 10té, jdeme do baru a na šíšu, je prakticky plno (jak lidma, tak kouřem z vodnic a cigaret, které tu kdoví proč extrémně frčí). A zkušené objedná drink, barman jí prokoukne a povídá „only non-alcohol“. Když už se nám motá škeble a usoudíme, že jsme dostatečně načuchli naše jediné oblečení, tak sjíždíme ob patro na pokoj a hurá do postele, zítra to zas bude dlouhý….
Dan

PS1: krev na fotkách není výsledkem domácího násilí
PS2: 1 peřina na posteli = máme problém
PS3: Vietnam visa granted!