Slovy klasika: „je tu krásný den, pojďme si ho užít“ jsme vstávali velmi z vesela. Dívčí volba na výborný glemping měl dvě drobné vady na kráse: – otravný kouhouty, který kokhrali už v čase, kdy jsme šli spát (mezi 23-24) – matraci tvrdou jak kámen (a to že byla vyhřívaná a dostatečně velká nijak nepomohlo).
Každopádně po rychlejším probuzení jdeme na avizovanou snídani, kde cestou potkáme natěšenýho taxikáře, jak nás jede vyzvednout (bylo 7.58, sraz byl usmlouván na 8.30) a směje se na nás. Svojí skvělou vietnamštinou mu vysvětluji, že jdeme na snídani, pro jistotu zdůrazním že pěšky a ať počká. Palec nahoru je dobrým znamením. Na náměstí berou holky kafe a já marně sháním banh my. Ptáme se kluka z kempu, který jede Ha Giang loop po 5té (2x auto, 3x motorka), tak se snad vyzná – prý tu žádné banh my nemají, ale ať zkusíme tuhle ulici. Naše intuice nám říká, ať nevěříš nikomu, koho neznáš, takže slušně poděkujeme a jdeme přesně na druhou stranu. Po cca 15 metrech narazíme na stánek s banh my, náhodička! Bereme postupně 3 kusy a spokojení se vracíme zpět, kde náš taxikář už opět vše organizuje. Ze Sahary bereme batohy a šup do auta, kde ve zkratce ukážeme místa, kam chceme, taxikářovo „chmrpf chunchjo“ je špatným znamením.
Počasí, že bys tam psa nevyhnal a easy rideři s pyžamovými pláštěnkami těžce závidí naše kryté místa v autě. Oni jen vlajou za svými šoféry, případně se bojí každý mokrý zatáčky, dneska i s notnou vrstvou bahna.
První zastávka je nad Ma Pi Leng pasem, kde není vidět nic, jen pomník obětem Vietnamské války a vedle mnohem větší monument, ten už oslavuje ty pravé hrdiny Vietnamu – komunistické soudruhy a družky. Zastávka o kus dál je již lepší, vidíme i celkem do údolí, ale plánovaný hike vzheldem k mrakům rušíme, byl by o ničem. Následuje cesta skrze místa, kde buď došlo k sesuvům půdy, nebo se místnímu inženýrovi nepovedlo naladit odstřel kusu svahu, obě varianty nám přijdou velmi reálné.
Pan Taxi se ale, po rozhovorech s lokály podél cesty nějak ošívá, furt naznačuje piruetu, překladatel ve mě i za mnou říká – chce to otočit…pak to ukazuje i na mapě, ale zatím jedeme dál. Nakonec zastaví a jdeme na lekci Vietnamština 102. Asi chce naznačit, že cesta je nebezpečná a mezi Meo Vac a Du Gía hůře sjízdná kvůli opravám. Dáváme tedy zelenou k otočce, byť neuvidíme celý loop a pojedeme nějakou část stejnou cestu jako včera – zahrál to na nás dokonale.
Řidič oslavně krká.
Ještě jednou, do toho si notuje – šorjojchjá (= silnější pes vy víte co)
Cesta zpět je delší, opraváři na silnici usilovně bourají skálu, obdivujeme tak místní ženy farmářky.
Zopakujeme si dneska objížďku, kde jsme se včera loučili se světem, dnes ale jedeme výrazně pomaleji, pan Taxi je vyrovnanější a nevzteká se, jen se šťourá častěji v uchu a nose, v libovolném pořadí, a nikdy se nezapomene uchechtnout a ukrknout, muy bién!
Dnes prdí již méně. Vždy větrá. Je to džentlmen.
Jsme šťastní, vidíme dosavadní rekord – 5 lidí na motorce, 2 dospělí + 3 děti, samozřejmě bez helmy, s lízátkem v puse. Holky chtějí na záchod, takže vyjednáme s řidičem zastavení na kafe, ale tam co holky chtějí jít, je zavřeno, řidič zafrflá, křičí na procházející okolo a už nás lifruje do dalšího podniku, vše zařízeno, akorát holky omylem lezou na rodinný záchod, nikoliv ten pro veřejnost. Další zastávka je Mău Duê, kde se řidič ptá na jídlo, žid si myslí, že jsme chodící bankomat, takže mu říkám, ať si klidně někde zastaví, ale my ještě jíst nechceme. Pak nás čeká hromada serpentýn s krásnými výhledy. Tiše děkuji našemu řidiči, že nás sem vzal, hlasitě říkám perfect, thank you, on se uchechtne a vše hezky několikrát zopakuje jak malé dítě, které se učí mluvit.
Člověk by to nečekal, ale pan Taxi se ztratil a to je tady vzhledem k počtu odboček kumšt. Furt se rozhlíží zda jet doleva nebo doprava, ptá se cestou malých dětí, které mu buď nerozumí, nebo mají zákaz mluvit s cizími. Na nás ale vzlždy mávají s pozdravem „Hello“, ale já v tom tuším „Hello money“.
Závěrečný sjezd je divoký, Helča sýčkuje a napomíná řidiče, aby koukal ma cestu, on ale stejně sleduje svoje videjka se sexy vietnamkami v upnutých šortkách o velikosti xxxxxxxxs, je to přece jen z kopce dolu. Při příjezdu na krásné ubytování dáme jasný vzkaz – zítra zase v 8.30. Odpověď je taková různorodá, dá se vyložit dvěma způsoby:
– jasná páka šéfe, cokoliv co po mě chcete
– můžu tu s vámi spát? Helča se prý zamkne a definujeme si kód 1.
Dnes spíme na bidýlku, H teorie je, že to bude super, že se nebude bát hadů, asi nikdy neviděla Harry Potter 2 a baziliška jak umí po schodech.
Jdeme na rychlou prohlídku vesničky a jsme unešení, oběd je v místním nejlepším podniku, A+já jdeme pro jistotu do vegetariánské stravy, H má koule a bere phò. Naše další kroky vedou směr vodopády na koupačku, kam se dostaneme zhruba po hodinovém hiku a světě div se, je tam bar. Malé děti hecují skákání do vody ze skal, cca 8 metrů, davy šílí.
Nahecují příchozí skupinku, němčour z Dortmundu evidentně ví co dělá, celý skok je velmi koordinovaný, dopad hladký. To ale štengruje albína (ano, to říkám já, ale jeho barva byla jak papír), který si málem rozbije hubu. Došlo i k menšímu zranění, kdy si jeden klučina narazil / zvrtnul / umrtvil kotník a pak sotva doplaval ke břehu.
Když už nečekáme žádné drama (jo, takový sv..ě jsme), tak se odebereme zpět na náš Homestay (bydlení „u rodiny“),l a cestou potkáváme první Homolkovic – 2 holky a 1 kluk – asi tato organizace na cestách do Vietnamu frčí jako jediná. Pěšky jsme tu my a malé vietnamské děti, všichni ostatní frčí na motorce. Panoramata cestou jsou luxusní, za mě asi nejhezčí den ve Vietnamu. Na ubytování stále vidíme naše taxi – Helča viditelně znervózní. Pak taky hromadu dalších lidí, asi to tu není tak turist free zóna, jak jsme si ješté okolo 14.00 mysleli.
K večeři je jen hromadné menu – jarní závitky, kuře, „loppot“, rýže, vajíčko, zelenina a happy water. Tentokrát se nebojím jen já, holky budou na pivu. U večeře vidíme, že pan Taxi jede druhou šichtu – prohazuje zeleninu na pánvi. Naše teorie? Vydělává si na nocleh, v šortkách vysmátej jak paprika. Hromadné menu znamená, že si dám pauzu od holek, které ke stolu nesmí, protože si neobjednali jídlo. Já jako klasický vztahový poradce okamžitě navazuji přátelství na život a na smrt, spočívající v tom, ze trpělivě odpovídám na dotazy a vůbec me nezajímají ostatnií stolovníci, proto ani po 2 hodinách večeře a popíjení nevim jméno ani jednoho z nich, až postupem večera se dozvídáme aspoň národnosti všech okolo.
Dívky divočí, zpívají & tančí. Kdo mě zná, tuší moje zapojení – jsem morální oporou všem zúčastněným. S rostoucím počtem panáků happy water ztrácíme koncentraci a naše (moje) úvahy jsou jen o tom, jak se v tomto bordelu vyspíme. Úvahy přeruší poměrně nekompromisní zpráva od A, ať si sbalíme fidlátka a táhneme pryč, neb se zespoda nese každý slovo, které tu pronesem…
PS: chrápání odvedle je pan Taxi?
