Vstávali jsme pozdě, hodně pozdě, až před devátou. „Jakto?“ ptáte se? To proto, že náš chodící budík je trošku marod a taky se potřeboval vyspinkat. Usuzuje, že celý den řídit je něco jako odpočinek, takže zítra už bude úplně v cajku.
Balíme dnes trošku komplikovaněji, máme totiž v plánu se na dlouhé (DLOUHÉ) cestě do Whistleru zastavit jen na rychloubytování, takže bez nějakého vybalování. Balíme si tedy stranou věci na noc a na zítřejší hike.
Než vyrazíme na cestu, vydáme se ještě vybrakovat giftshopy. Strávíme tam spoustu času, odcházíme ověšeni taškami jak Paris Hilton z Pařížské a například já tam nechám dost peněz (konkrétnější být nemůžu, tatínek by se za mě styděl, možná by mě i vydědil). Moc se ale netěšte, já kupovala dárky hlavně sobě.
V prvním giftshopu se mě prodavač ptá, odkud jsme, odpovídám „Europe, Czech republic“, odvětí „Czechoslovakia, yeah!“. Zírám jak puk, že se fakt chytil, málokdo tady zvládá i Europe. Prodavač mému nechápavému výrazu hned vysvětluje, že stěnu polepenou bankovkami, kterou mi názorně ukazuje, založil právě jeden Čech a znalecky správně určuje české bankovky. Jsem nadšená a hodně lituju, že jsem mu nenechala ani vindru dýško.
Pak ještě poslat pohledy – ani na ty se moc netěšte, zas tolik „postage paid postcard“ nevěřim – a skoro v 11 na snídani k té první tlapce. V Jasperu ještě natankovat, ale ejhle – Danova karta nefunguje, Anežky kartu to taky nebere, u mě se asi z giftshopů předpokládá překročený limit, tak moji ani nezkouší. Přejezd k jiné pumpě – Danova nefunguje, Anežky to bere. Palivo tedy máme, na ubytování mám peníze kdyžtak já, ale s naší chodící kreditkou asi ještě budou problémy.
Po jedenácté, o hodinu později, než jsme mysleli, vyrážíme na cestu. Anežka jako dokonalá přítelkyně šteluje na rádio Danovy oblíbené podcasty, začínáme s Vlevo dole (pěkně zvostra hned na politiku).
Haha! Zase je po jedenácté a to jedeme skoro hodinu. Sranda, co? Přejeli jsme z Alberty do Britské Kolumbie. Opouštíme provincii nadupanou covidem, přijíždíme do provincie nadupané medvědy (údajně je jich tu 10× víc). Přechody časových pásem mě fakt baví, vás snad ne? Víte vůbec, z jakého důvodu se standardizovala časová pásma? Stalo se to právě na tomhle kontinentu, kvůli americké vlakové dopravě.
Tři hodiny na cestě. Stalo se spousta věcí! Projeli jsme nespočtem rekonstrukcemi vozovky, viděli jsme čupr vrakoviště, doposlouchali jsme Vlevo dole a Anežka pustila Vypsanou fixu, má skvělý výběr písniček (kecám, všechno od Fixy je super, nemůže sáhnout vedle). Potom, co Dan kolem policajtů projel mírně rychleji, než by měl, se nám docela dlouho lepili na zadek, což Dana stresuje, rád by se tak necoural. Sluníčko pražící do Hybriďáka nám napovídá, že předpověď se zase sekla. Já jsem volný čas využila pro psaní pracovních textů, když jsem teď tak pěkně rozepsaná, žejo (nebojte, kolegové, já to pak přepíšu do lidštiny).
Kolem druhé jsme se v nějaké Horní Dolní stavili na oběd ve fastfoodu DQ, vnitřní prostory jsou na sezení uzavřené (takže asi stejné covidové podmínky jako v Albertě), sedíme tedy venku a já si ve flanelové košili připadám smaženě jak ty hranolky, co do sebe láduju. Danova platební karta stále nefunkční, Anežky odmítla druhou platbu.
Jedeme dál a je zřejmé, že už nejsme v Rockies – krajina se narovnala, je tu více farem, smíšené lesy hrají ve slunečním svitu paletou barev (ano, až takhle patetická jsem). Anežka si čte a posloucháme podcast České podsvětí.
Pak si zajíždíme do městečka 100 Mile House a na 101. míli staré silnice hledám kešku. Chvíli mi to trvá, nakonec ji najdu, ale nevím, jak se k ní dostat, Anežka pomůže, a už můžeme jet dál. Bohužel zde města nemívají označení, takže vytouženou fotku s cedulí 100 Mile House nemáme.
Cestou dál. Anežka si čte, Dan jí dává ze spolujezdectví 4-, protože se mu nevěnuje. Protože jeho výtku nepřijme jako výzvu, snižuje Dan záhy známku na 5. Pustí mu (tedy nám) zase podcast, Dan polouraženě poslouchá, Anežka se ale známku zlepšit nesnaží a po slabých 5 minutách se vrací ke knížce.
Krajina se zas zvlnila, jedeme kolem řeky Fraser do města Lillooet. Kopce kolem nás jsou zvláštní, přijdou mi jako obrovské písečné duny. A pořád se zvětšují. Hory jsou tu jiné – řídké borovicové lesy na pískovcových kopcích, oproti Rockies se příroda zdá suchá, taky je tu mnohem větší teplo. Lillooet nás víta velkou vinicí s právě dozrávajícím vínem, s Anež se rozplýváme, tohle jsme v Kanadě ještě neviděli. Jak později zjišťujeme, jsme také v úplně jiné nadmořské výšce, 250 m n.m.
Je těsně před šestou, když přijíždíme v Lillooet do hotelu, nikdo po nás nechce pasy ani platit, super. Pokoj je překvapivě hezký, jedna velká postel pro maroda, dvě malé pro buchty. Vinice nás zlákaly a objednáváme na zítřejší dopoledne degustaci (až takový hovada my jsme, že budeme chlemtat před polednem). Totálně nám to ale zbouralo náš dobře promyšlený systém sbalených zavazadel. Neva.
Vyrážíme s Anež nakoupit večeři do km vzdáleného supermarketu. Jucháme nad tím, že je večer, stmívá se a my neklepeme kosu v péřovkách. V supermarketu neprojde Anežky platba kartou, její nákup platím svojí, moje karta však záhy odmítá zaplatit nákup můj, čas na hotovost. Dneska je to s těma kartama vyhrocený.
Povečeříme v kuchyňce hotelu, polívku z kelímku ale pěkně u stolu jako civilizovaní lidi (včera jsem jedla hranolky z koberce, takže asi tak) a pomalu se ukládáme.
Uf, tak jsme ten den společně přežili! Díky, jestli jste fakt dočetli až sem, já bych osobně na vašem místě skončila asi u giftshopů.
Helča
