Vstávání dneska už bylo dřívější, já si z „abychom šli na sedmou na palačinky“ odnesla nastavení budíku na sedmou, ale Dan logicky začal s kramařením dřív, a to o dost. V 6:15 už se odebral do sprchy, což nás s Anežkou vykopalo z našich postelí. Dokonce balíme, protože po dnešních plánech se stěhujeme do Lake Louise, a lehce po sedmé jsme skutečně už zabalení a připravení na den u palačinek. S Anežkou si vynucujeme pochvalu od Dana, že krásně stíháme.
V plánu je trek, který byl naplánovaný původně na první den v Banffu, ale přesunuli jsme ho kvůli počasí a únavě po cestě – na Cascade mountain. Pro mě je svými parametry skutečně děsivý – mám špatné koleno, chcípácké plíce a obecně nemám žádnou formu (forma patří dortu), čeká nás 10 km vzhůru (pak samozřejmě i dolů) s převýšením 1563 m do 3006 m n.m. Jsem odhodlaná a mí parťáci mi (alespoň na oko) bezmezně věří. Třešničkou na pomyslném dortu špatností je velká pravděpodobnost setkání s medvědem. Tak co, jak to dopadne?
Cestou z Banffu se zastavujeme u nápisu Banff, se kterým se chceme trapně jako všichni vyfotit. To bychom nebyli my, abychom to nepojali trošku po svém. Moje megalomanské plány, ale překazí vysrážená vlhkost na písmenech, na které se moc válet nechceme.
Přijíždíme na parkoviště před trekem, zrovna když se od auta chystá mladý pár, rozhodneme se jich co nejdéle na trase držet, abychom byli jakože větší skupinka a abychom tyhle medvědí svačinky případně mohli obětovat místo sebe.
Cesta začíná přes skiareál, pak schází k řece. Máme pocit, že se nás Svačinky snaží setřást, zřejmě vůbec netuší jak výhodná pro ně naše společnost je, máme přece dva bearspreye, jsme přirozeně hluční a když jsme chvíli ticho, nahrazujeme mluvení hulákáním „éé-óó“. Mají ovšem příjemné stabilní tempo, které se i méně zdatným (ehm ehm) drží dost dlouho docela bez problémů.
Po úvodním scházení k řece totiž začíná stoupání lesem, ale je mírné, jde se nám dobře. Nebudu ale lhát a přiznávám už mírný interval dýchacích pauziček, i tak Svačinky pořad pěkně stíháme. Po zkušenostech z Alp s problémy s nadmořskou výškou mám předem domluvený základní tábor, který rozbijeme ve 2200 m n.m. v oblasti, kde už nad lesem začíná převažovat skála. Dáme si svačinku (ne ty medvědí Svačinky), já magnézko a pěkně se aklimatizujeme. Svačinky mezitím zmizí z dohledu, ale už je nepotřebujeme.
Od místa základního tábora se vydáváme na poslední tři kilometry, zato nás čeká 800 výškových metrů. Zábava teprv začíná.
Nejdříve jdeme chvíli takovou krajinou, ve které jsme svačili, pak už stromy mizí úplně. Chvíli přímo šplháme po obrovských kamenech, pak jdeme po suti. Cesta je opravdu náročná, to uzná i Dan, já začínám mít problémy. Moje dýchací pauzičky jsou čím dál častější, nestačím se dodýchávat, chvílemi je mi do breku. Dan mě motivuje informacemi, jak je to blizoučko, stejně to nepomáhá. Drží mě jen vlastní přesvědčení, že je spousta času, a to bych tam dolezla i po čtyřech. Dan se zdá být v pohodě, nejvíc problematické jsou pro něj moje pauzy, protože je vytrvalostní typ, zatímco já přískokový (on potřebuje jít konstantně, já kousek svižně a pak zastavit). Anežka je asi chameleon, dokáže vytrvale pauzičkovat se mnou, ale v posledním úseku, kdy já už skutečně sahám na dno svých sil a pauzičkuju co pět kroků, kluše v Danově tempu vytrvale dál a dál.
Nevěřím tomu, ale dolezla jsem tam. Všichni si po výkonu plácneme a fofrem se v šílené zimě 3000 m n.m. převlékáme ze zpocených věcí a vrstvíme všechno náhradní oblečení, navrch péřovky, rukavice, čepice. Obídek si dopřáváme s tím nejkrásnějším výhledem (světoběžec Dan ho označil za nejhezčí, co kdy viděl). Vyčerpání opadá, nahradilo ho štěstí.
Na výhledech se pochopitelně fotíme a kecáme s místňákem, který nás maličko děsí názorem, že když potkáme medvěda jsme fucked (mírně řečeno nahraný). Dan zvládnul konverzovat už po cestě a zjistil od dalších Kanaďanů, že jsme zřejmě široko daleko jediní turisti, jakože skuteční turisti, jakože ze zahraničí.
Z výhledů nás vyžene zima a vědomí, že cesta dolů sutí a přes kameny bude asi ještě náročnější než nahoru. Je to tak, masakr na kolena a kotníky, ale zvládáme to úspěšně a docela i rychle. Pak už zase delší část lesem s medvědy, s Anežkou zpíváme, Dan nás doplňuje éé-óó, celý den je to právě on, kdo se medvědů nejvíc bojí. Je pravda, že písně v našem podání by asi nikdo nepoznal, leda podle textu, ale ani to nám moc nejde, je to ale fuk, medvědi melodie nemusí poznat. Po cestě Dan významně cinká trekovou holí o všechny kameny, až ztratí její část, ale drobným návratem se k nám vrací.
Jsme unavení, trošku už cestou k autu pleteme nohama. Mě trochu těší, že v tom nejsem sama, semlelo nás to všechny, ale stálo to za to.
V autě rychlé občerstvení a jedeme do Lake Louise. Cestou potkáváme „školní autobusy“ na odpočivadle u dálnice, nakonec měníme názor, jedná se spíš o autobusy věznice a o veřejně prospěšné práce. No dobře asi to byli silničáři.
V Lake Louise inn budeme čtyři noci, proto nás trápí malý prostor a Dana s Anežkou i malá manželská postel, já jsem s tím v cajku, mám ji sama pro sebe.
Plán byl se najíst a jít do bazénu. Zvládli jsme se horkotěžko najíst a přejeme si dobrou noc.
Helča
