Cesta na letiště byla domluvená taxíkem (výhoda toho, že bydlíme společně), ráno se tedy shodujeme, že Uber je moc punková záležitost, a volíme tedy tradiční firmu AAA. Telefonování pro taxi je pro naši online generaci zábavné samo o sobě, o to víc nás „pobaví“, když po pár minutách volají zpátky, že nemají řidiče.
Objednáváme tedy také telefonicky Tiktak, prý je ale čas dojezdu tak 30 minut a my už nemáme tolik času nazbyt. Za 10 minut je před domem, my jsme nepřipravení a tachometr běží. Do toho volají AAA, že pro nás mají řidiče. Bez díků odmítneme.
Po posledním plašení a nejzásadnějších kontrolách (mobil, pas, peníze) nabíháme do taxíku a za chvíli a nekřesťanské peníze jsme na terminálu 2.
První cestovatelská rada zní: jeďte Uberem!
Na letišti chvíli čekáme na otevření přepážky a už se suneme frontou se štosem lejster potřebných pro odlet. Paní na přepážce nás zkušeně zkouší z obsahu našich složek, vše kontroluje a šupky na kontrolu (takovou tu skenovací lidí a věcí), jde to dost rychle a už jsme u našeho letadýlka do Zurichu!
Čas máme skvělý a dáváme si s Anež odporně drahou vodu a kafíčko. Stylově si dopřáváme javorové! A pomalu vzhůru do vzduchu!
Let z Prahy do Zurichu byl rychlý a téměř bezbolestný. Seděli jsme u nouzového východu, což nám dalo velkou zodpovědnost, ale odměnou nám byl velký prostor na nohy. Bolístky byly konkrétně dvě: můj močový měchýř a Anežky močový měchýř. Přistávání bylo nekonečné a máme tušení, že po sednutí jsme jeli k zurišskému terminálu z Ženevy, byla to fakt věčnost! Když nás konečně vypustili z letadla, děsili jsme pasažéry sprintem k nejbližším toaletám. Ráda bych řekla, že to byl dnešní poslední sprint. Bohužel.
S prázdnými močáky, ale i prázdnými žaludky jsme vyrazili ulovit něco k jídlu. Cestou jsme se posmívali smutným Indům ve frontě u přepážky Transit a usoudili jsme, že Indové to mají těžší, nikam je jen tak nepustí.
U jídla (jen střídmého, protože jsme věděli, že na osmi hodinovém letu do Toronta něco dostaneme) došlo jen na smutnou aféru, že Dan nezabalil do příručáku pastu na zuby, což zkomplikovalo život Anežčiným rovnátkům. Pak už jen pobouřit okolí veřejným aplikováním injekce na ředění krve a vzhůru ke gatu.
To, že se nevyznáme v třídícím systému do front hrdě přiznáváme a volíme logicky tu nejkratší. Hned nás ale posílají pryč a to do fronty k přepážce Transit (ano té, kvůli které jsme se smáli Indům). Prokážeme se snad všemi potvrzeními, která máme, a že jich je hodně, a ke gatu se vracíme, když už tam není fronta žádná. No, taky dobře.
Cesta do Toronta trvá osm hodin a my sedíme u záchodů, to bude asi výživný. Po vzletu dostáváme jídlo a pití. Pochutnáme si na skvělém salátku, těstovinách/kuřeti a oblíbené Canada dry. Sušenku jako dezert do „pochutnali jsme si“ nezahrnuji. Během letu trpíme hned několika nepříjemnostmi: nedostatkem místa (nejde ani aplikovat spací polohu s hlavou na stolečku, kterou vynalezla moje ségra Hanka), po zkušenostech z cesty do USA naprosto nedostačující obsluhou (po jídle trpíme žízní až téměř do přistání) a mě nejvíc trápí pasažér sedící přede mnou, který si rád dává ruce za hlavu, sahá mi do osobního prostoru a především do mé obrazovky. Když ohrožuje svým hmatáním moje těžce vybudované skóre v jedné hře, jsem už docela říčná. Anežka se náramně baví, pochopitelně. Smích jí ovšem přejde, když najde v kapse džínů čokoládičku, kterou jsme dostali na letu do Zurichu. Hádejte jak vypadala čokoládička a jak Anežka.
Náš opravdový problém, pravý a skutečný problém, je ale náš přestup v Torontu. Tušíme, že nás čeká imigrační, máme si vyzvednout a znovu odevzdat zavazadla a máme na to hodinu a půl. Poté co se fantasticky pobavíme nad tím jak pan Hmaták při přistání klečí v uličce, nás každá ztracená minuta vyčkávání téměř fyzicky bolí, čas běží. Když se vydereme ven, přichází na řadu náš dnešní druhý sprint a konečně to drámo, kvůli kterému jste dočetli až sem.
Sprintujeme přes letiště, dlouho se směr k zavazadlům a k přestupu nedělí, což je dobře, my totiž nevíme, kam běžíme. Nevíme, co máme dělat, víme jen to, že na to máme pekelně málo času. Tam, kde se cesty rozdělují, jsou informace, takže rychle informujeme o své situaci, abychom získali informaci, kam jít. Prý na přestup. Znejistíme. Ujišťujeme se. Tak tedy na přestup. Přicházíme na imigrační. Nejdřív se zdržíme s nějakým self-check strojem, pak přecházíme k osobnímu pohovoru. Madam je teda pěkně vostrá, chce po nás asi úplně všechno (myšleno lejstra, informace o naší cestě, našich zaměstnáních, našich vztazích) a pak přijde podpásovka – chce vidět letenky zpět. No my je máme koupené, ale nemáme je. Zatímco já už se vidím na cestě zpět do Prahy, Dan dokáže zachovat klid a vytrvale prohledává mail, aby něco našel. Našel a madam nás nakonec pouští dál. Řádně opocení a pěkně nadávajíc tedy spěcháme dál ke gatu. Jsme sice pořád rozhození z imigračního, ale vrací se otázka našich kufrů. Na naše dotazy zas všichni všechno odkývají, sumarizujeme proto, co máme v příručních zavazadlech a jak dlouho s tím vydržíme, pokud kufry nepojedou do Calgary s námi.
Čtyřhodinový let z Toronta do Calgary nám začíná radostně – Anežka z okénka zahlédla, jak se nakládá Danova taška. Naše naděje tedy žije, skoro to radostí obrečíme.
Let není dlouhý, ale úmorný, usínáme, ale usnout nemůžeme. Já si postupně přelehávám obě ruce, otlačím čelo, kompletně promrznu a jako bonus se tím mnohem víc unavím. Anežka taky pospává, Dan jen promrzá.
Jsme vzhůru už 21 hodin a přilétáme do Calgary. Drazí přátelé, jsme skutečně tady!
Helča
edit: Dovolím si jen bodově okomentovat aktivitami nabitý den (opětovné využití jetlagu, kde kromě hledání výletů, prodejny bear + bug spreje dělám i něco skutečně produktivního):
– taxíky jsou zlo!
– Švýcaři jsou pozéři (dlouhá „televize“ v tunelu mezi terminály, bučení krav a povídání od Heidi v samoobslužném vlaku bylo na burany(a) z Čech příliš)
– zavazadla jsme řešili na základě instrukce při odbavení
– paní na imigračním byla (a asi i stále je) pěkná pí.a – jo, takhle natvrdo… Vzpomněl jsem si, jak jednou podobná nána nechala deportovat kámošku po cca 16 hodinách, kdy ji ani nenechali zavolat domů (nebo známým, ke kterým jela na návštěvu a kteří na ni čekali na letišti)
– dostali jsme elektroauto 
nebo tedy hybrid, ale i tak pobaví
– nějak jsme projeli bránou na zaplacení vstupu do národního parku Banff bez zaplacení (myslím, že se stavba brány v našem případě nevyplatila, cítím ve vzduchu pokutu, ale bylo pozdě večer, takže nás – řidiče i navigátora to omlouvá)
– ve 23.00 místního času jsme v dešti (přeci jen je to naše dovolená – předpověď na další týden je stabilně špatná) dojeli na ubytování a jdeme spát po zhruba 24 hodinách cesty
